Podělím se o teoretickou úvahu (podepřenou, a troufám si říci, že již docela dostatečně vlastními pokusy i praxí) s něčím, co není ani homeopatií, ani placebem – ale také ani běžnou „medicinou“.
S léky, jež by mohly být homeopatiky – ale současně jimi nejsou! Mohly by být placebem – ale rovněž nejsou.
Jde na jednu stranu o tzv. informační léky – a tedy v tom je podobnost s homeopatií (lék nenese ani molekulu ničeho přídavného k nosiči, jen „informaci“).
Jde ale současně také i o „léky víry“ – v čemž je pro změnu podobnost s placebem.
Nevýhodou homeopatika je nutnost správného výběru, což zná každý homeopat. Tedy z množiny mnoha tisíc homeopatik u konkrétního pacienta se trefit – a to alespoň přibližně. Pak jsou výsledky dobré, mnohdy vynikající. (Výhodou homeopatik naopak je, že pokud se homeopat netrefí, pacienta nikdy nepoškodí – jen se prostě nestane nic.)
Nevýhodou placeba – jež má dle studií úspěšnost okolo 30-50 procent a u některých diagnos dokonce převyšuje 80 procent (!) – je nutnost vlastní víry pacienta. Tedy, aby věřil ve své uzdravení! A právě pevnost VLASTNÍ víry určuje úspěšnost léčby placebem – proto vyléčených není celých sto procent, ale daleko méně, přesně, dle poměru víry a současně nevíry u jednotlivých pacientů. (Kdybychom měli skutečnou víru, nebylo by třeba nikdy žádných jiných léků!)
Jenže co když homeopat, který potencuje své léky modlitbami a současně „svou myslí“ – a dlouhodobě vše funguje přesně tak, jak má – „vloží“ do nosiče zrcadlově obrácenou informaci potíží konkrétního pacienta? Pak by homeopatikum mělo zabrat na širší problémy, než je tomu u běžných, pečlivě vybraných homeopatických léků?
Ano, tento postup v praxi velmi často skutečně funguje!
Ale co s tím má společného efekt placebo?
Nu, základem je myšlenka, že víra je tou nejmocnější silou, chcete-li energií duše, kterou máme k disposici. Jenže u drtivé většiny z nás je překryta rozumem, pochybováním, kolísáním.
A jen skutečně a vpravdě svatí lidé, tedy svatí starci, mučedníci či světci, mají – či zaživa měli – víru skutečně mohutnou. Tak viditelně silnou, že již za živa činili (a po smrti činí i nadále!) pro naše chápání světa zázraky. Jejich duše se sladily natolik s „energií“ živého Boha, že skrze ně k nám prýští paprsky nestvořeného světla Božího, tedy moderně a nepřesně „energie“, k uzdravení duší i těl každého, kdo o to upřímně požádá.
K lepšímu pochopení předkládám tento evangelijní příběh:
»Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle – přinášeli mu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“
Někteří z učitelů Zákona si však pomyslili: „Ten člověk se rouhá!“ Protože Ježíš poznal jejich myšlenky, řekl: „Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? Vždyť co je snadnější – říci: `Odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci: `Vstaň a choď‘?
Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy – řekl ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“
A on vstal a odešel domů. Když to zástupy viděly, zmocnila se jich bázeň a velebily Boha, že dal takovou moc lidem.«
(Matouš 9,1-8)
V tomto úryvku evangelia jasně vidíme, že Kristus uzdravil toho těžce nemocného nikoli kvůli JEHO vlastní víře – ale kvůli víře DRUHÝCH – těch, kteří jej před něho donesli! Čteme zde „Když Ježíš viděl jejich víru…“!
Jinými slovy, prosíme-li ty naše lidské druhy, kteří mají schopnosti nás „nést“, tedy především zmíněné svaté a mučedníky (protože oni jsou již s Kristem trvale spojeni), pak nás před Tvář Boží, abychom mohli být uzdraveni, oni sami donesou. I když my jsme „chromí“, tedy my sami máme vlastní víru slabou či kolísající!
A to je princip skutečné léčby, protože jde o léčbu, která nezahrnuje jen tělo, ale nejdříve naši duši. Navíc léčbu, která skutečně funguje – přičemž jediným „vedlejším účinkem“ bývá následný duchovní růst uzdraveného!
(Leo P. Švančara, psáno o Suché středě svatodušní, A. D. 2016)
V kategorii Články, Zajímavosti
Příspěvek zaslal: leo dne 18.5.2016 / článek si přečetlo 1 885 návštěvníků X-P.cz
Leo P. Švančara