X-P.cz víra • publicistika • komentáře • tradice • zajímavosti • konservatismus

Hledat:

Jidáš lituje své zrady. (Jose Ferraz de Almeida Junior, 1880)

O Jidášovi máme z dob veřejného působení Ježíše s jeho apoštoly zpráv nemnoho. Z těch, které ale v evangeliích máme, víme dobře, že byl patrně nejracionálnější ze všech dvanácti apoštolů.

Jidáš uměl také nejlépe kalkulovat a zacházet s majetkem – byl proto správcem společné pokladny Ježíše a jeho učedníků. A byl patrně založením lidumil. Ano, lidumil: Spravoval dary, peníze i vše, co apoštolové dostávali od davů a měl na starosti obdarovávat z toho chudé a potřebné. Což také, jak čteme, dělal a dokonce asi rád.

Mnozí si nyní možná řeknou: Jidáš, a charita? Jidáš a lidumilství? No to snad ne?

Ale ano!

Z evangelií můžeme dobře vyčíst, že právě Jidášovo lidumilství bylo nakonec tou příčinou, proč začal Ježíše tajně nenávidět: Namísto, aby – jak by to Jidáš očekával – neustále jen obdarovával chudé, se Ježíš velmi často nechal hostit hříšníky a celníky a s apoštoly se veselil u vína a dobrého jídla.

„Kdyby byl skutečně Boží syn, přece by si sám nedopřával co hrdlo ráčí, zatímco venku na prahu domů, v nichž se nechá hostit, lidé trpí“, letělo hlavou Jidášovi stále častěji.

Až přišla chvíle, kdy to již Jidášův cit pro charitu neunesl. Čteme o ní hned ve dvou evangeliích (u sv. Matouše a u sv. Marka):

„Když byl Ježíš v Betanii v domě Šimona Malomocného, přišla za ním žena, která měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na jeho hlavu, jak seděl u stolu.

Když to ale uviděli učedníci, rozhněvali se: ‚Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!‘

Ježíš to zpozoroval a řekl jim: „Proč trápíte tu ženu? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále. Když vylila ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu!“

A vzápětí obě evangelia pokračují: „A v tu chvíli odešel Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: ‚Co mi dáte? Já vám ho zradím!‘ Oni mu určili třicet stříbrných. Od té chvíle Jidáš hledal vhodnou příležitost, aby Ježíše zradil“.

Co nám tedy vlastně na osobě Jidáše sdělují tyto evangelijní příběhy?

Především jedno:

Charita, lidumilství či snaha pomáhat jsou JEN samy o sobě čirým zlem. Touha pomáhat druhým lidem jen z jakýchsi lidských „ušlechtilých“ pohnutek vede vždy nakonec do potoků krve. A dějiny nám v tomto opakovaně dávají za pravdu!

Nakonec i ten lidumil Jidáš dostává to, co sám ve svém humanismu tak požadoval. Jeho smrt, kterou si sám přivodil, totiž paradoxně posloužila právě těm jeho oblíbeným chudým, cizincům, kteří zemřeli bez prostředků a bez příbuzných na své cestě do Jerusalema:

„Jidáš odhodil peníze za zradu Ježíše v chrámě kněžím pod nohy, šel a oběsil se. Velekněží je sebrali a řekli: ‚Není dovoleno dát je do chrámové pokladny, je to odměna za krev‘.
Poradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. Proto se to pole jmenuje ‚Pole krve‘ až dodnes“ (Matouš 27,6-8)

Takže na příkladu patrona všech humanistů a lidumilů Jidáše vidíme jasně:

Humanismus, lidumilství, charita – to vše konáno bezhlavě jen z lidských pohnutek – vedou nakonec vždy pouze ve stopách Jidášových. Na Pole krve.

Doslova!

Leo P. Švančara, psáno na Škaredou středu Svatého týdne A.D. 2022

V kategorii Články, Poznámka ke dni, Velikonoce